Postoj recentní tuzemské judikatury k teorii ztráty šance

Teorii ztráty šance (angl. lost chance doctrine) poprvé formulovaly soudy amerického státu Washington již v roce 1983. První případ, kde byla tato teorie uplatněna, se týkal muže, jemuž lékaři pozdě diagnostikovali rakovinu plic. Jak bylo později odborně odhadnuto lékaři, jeho šanci na přežití (uzdravení se) pozdní diagnózou snížili z 39 % na 25 %. Rozdíl mezi těmito hodnotami, tedy 14 % ukazuje o kolik se chybným jednáním lékařů snížila pacientova šance na přežití, tím tedy rozumíme onu „ztrátu šance“. Tu lze následně ocenit penězi a toto odškodné může být vyplaceno pacientovi (či pozůstalým).

Podstatou teorie ztráty šance je tedy otevření možnosti pro pacienta či pozůstalé požadovat kompenzaci za ztrátu šance na uzdravení (přežití) pacienta zapříčiněnou chybným (či pozdním) jednáním ošetřujícího personálu.

V českém právním řádu tento institut nenalezneme, nicméně soudy se s ním při svém rozhodování začaly setkávat již zkraje 90. let minulého století. Soudní rozhodnutí, na které se zaměřuje tento článek, jsou však o poznání mladší a pochází z per soudců Nejvyššího a Ústavního soudu.

V předmětné kauze se domáhali odškodnění pozůstalí mladé ženy, jež zemřela krátce po ukončení porodu císařský řezem. Nárok na odškodnění odvozovali pozůstalí od skutečnosti, že v případě, kdy by zdravotnické zařízení správně vyhodnotilo zdravotní stav rodičky, měla by ještě šanci bojovat o život. O tuto šanci ovšem dle názoru žalobců chybným lékařským posouzením přišla.

Nalézací okresní i odvolací krajský soud se však s argumenty žaloby neztotožnily. Stěžejním bodem odůvodnění prvotního rozhodnutí je především poukázání na absenci jasné příčinné souvislosti mezi konáním (či nekonáním) žalovaného zdravotnického zařízení a újmou žalobců, přičemž právě prokázání takovéto příčinné souvislosti je obecně jedním z hlavních znaků odpovědnosti za škodu. Žalobci si ale stáli za svým a podali proto dovolání k Nejvyššímu soudu¹⁾.

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku²⁾ k teorii ztráty šance vyjádřil takto: „… Teorie ztráty šance, jejíhož použití se dovolatelé dožadují, reaguje na obtíže s jednoznačným zjištěním kauzality, jež jsou zvláště obtížně překonatelné ve sporech týkajících se dopadů pochybení v medicínských sporech. Ve svém důsledku ovšem přináší jinak koncipované pojetí újmy, kterou je již právě ona ztráta šance, nikoliv samotný zdravotní následek. Jak zdůrazňuje odborná literatura, nejedná se o procesní nástroj ke snížení důkazního standardu, ani o tzv. probabilistickou proporcionální odpovědnost vycházející při stanovení existence příčinné souvislosti z pravděpodobnosti, v jaké bylo určité jednání příčinou určitého následku, což se následně promítá i do roviny výše určení náhrady újmy. Újmou v pojetí této teorie tedy není skutečně způsobná újma, ale již sama ztracená příležitost (šance), čemuž odpovídá též to, že kompenzována může být právě tato ztracená příležitost (převedeno do kontextu řešeného sporu, újmou by nebylo úmrtí N. K., ale ztráta šance na její přežití). Stěžejní pro danou teorii, snažící se překlenout problém prokázání příčinné souvislosti se vzniklou újmou, tedy je umělá konstrukce šance jako právního statku. Ve vztahu k této újmě je pak posuzována příčinná souvislost s protiprávním jednáním (jinak řečeno, nezkoumá se existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou na zdraví či na životě, ale mezi protiprávním jednáním a újmou v podobě ztráty šance na uzdravení, respektive přežití).“

Nejvyšší soud nicméně dodává, že pro použití doktríny ztráty šance nenalézá žádnou oporu v příslušných zákonných normách a nemůže proto svévolně opustit ustálené pojetí odpovědnosti za škodu. K tomu dodává: „… zavázat poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jeho jednání (či opomenutí) se škodlivým následkem coby jedné z podmínek vzniku odpovědnosti ve smyslu § 420 obč. zák. by znamenalo nepřípustně ukládat povinnost bez náležitého zákonného podkladu […] což by mohlo vést i k protiústavnímu výsledku.“. Podle Nejvyššího soudu by byl takový postup v rozporu s ústavní zásadou, jež říká, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá³⁾.

Posledním prostředkem, který mohl vést ke zvrácení předchozích soudních rozhodnutí, tak zůstala ústavní stížnost. I této možnosti pozůstalí využili, a proto se k celé věci ve svém nálezu vyjádřil také Ústavní soud⁴⁾. Konkrétně k problematice teorie ztráty šance uvedl, byť obiter dictum⁵⁾, že v případech „… kdy zdravotnické zařízení postupuje non lege artis, avšak není postaveno najisto, že toto bylo jedinou příčinou poškození zdraví pacienta, neznamená to, že by žádná konkrétní (reálná) újma nemohla vzniknout. I když v takovém případě nebude možné hovořit přímo (resp. s jistotou) o poškození zdraví, minimálně dojde k zásahu do duševní sféry dotčeného jedince, jenž bude nadále žít s vědomím, že se jeho zdravotní stav nemusel zhoršit, případně že se mohl zlepšit, či že osoba mu blízká nemusela zemřít, či mohla žít déle, kdyby k danému pochybení nedošlo. Takový zásah může mít značnou intenzitu (byť v tomto ohledu nebude hrát roli pouze to, jak velká šance byla zmařena, ale i řada dalších faktorů) a jako takový může nepochybně ovlivnit kvalitu života postižené osoby. Přitom v porovnání s jiným „běžnými“ újmami, které mohou vyvolat neoprávněné zásahy do osobnostní sféry jednotlivce, lze sotva hovořit o tom, že by tato byla méně významná, či dokonce bagatelní. Z hlediska ústavnosti není ani podstatné, jaká bude kvalifikace této újmy, tedy zda půjde o škodu či nemajetkovou újmu.“

Případ se tak sice znovu vrátil k Nejvyššímu soudu, který ovšem znovu potvrdil své i předchozí rozhodnutí obecných soudů. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zopakoval, že zde není dostatečně jasná příčinná souvislost mezi jednáním (v tomto případě opomenutím) zdravotnického zařízení a škodlivým následkem. Nejvyšší soud dokonce řekl, že by se takovéto pojetí vymykalo „…systémové koncepci institutu náhrady škody a přesouvající jej bez náležitého opodstatnění do roviny zcela hypotetické a spekulativní“. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil, že „specifický osobnostní nárok pacienta charakterizovaný v předchozím odstavci je pak vázán jen na osobu, jíž byla neodpovídajícím způsobem poskytována lékařská péče, proto k jeho uplatnění nejsou dovolatelé oprávněni“. Nejvyšší soud tak odmítl i dědění předmětného nároku.

Nejvyšší soud navíc explicitně překonal svůj dříve vyslovený právní názor v obdobné věci⁶⁾, který říkal, že „snížil-li zjištěný postup odborného zdravotního personálu non lege artis šanci postižené pacientky na přežití, šlo (bez ohledu na dovozené procentní vyjádření tohoto snížení) o zásah do jejích osobnostních práv, který ovlivnil i samotný fatální výsledek tohoto léčení, a zasáhl tak do osobnostních práv pozůstalých osob.“

Můžeme proto konstatovat, že tímto posledním rozhodnutím se možnost aplikace teorie ztráty šance před českými soudy snížila na minimum. Z pohledu práva a spravedlnosti je ovšem toto rozhodnutí přinejmenším sporné. V případech jako byl výše popsaný se pacienti či pozůstalí logicky nacházejí ve slabším postavení oproti ošetřujícím lékařům. Získat 100 % důkazy o příčinné souvislosti mezi konáním (či nekonáním) lékařů a škodlivým následkem je mnohdy nemožné, aplikace teorie ztráty šance mohla tuto nerovnost výrazně napravit. Nezbývá než pozorně sledovat nové judikáty a doufat, že se i v českém právním prostředí (možná za pomoci Ústavního soudu) aplikace doktríny ztráty šance jednou dočkáme.

_________________________________________________________________________________________
1) Dovolatelé tvrdili, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustalující se rozhodovací praxe a že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
2) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020.
3) Čl. 2 odst. 4) Ústavy a čl. 2 odst. 3) Listiny.
4) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020.
5) Lat. „řečeno na okraj“, část odůvodnění soudního rozhodnutí, která přímo nesouvisí s výrokem rozhodnutí a která není závazná.
6) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017.